Když se podíváte na některá psí plemena, jen těžko lze uvěřit, že pochází z vlka. Avšak cesta, která od tohoto předka až k našim dnešním společníkům vedla, rozhodně nebyla krátká a ani jednoduchá. Psi jsou po našem boku již více než deset tisíc let, a je pravděpodobné, že tato doba je ve skutečnosti mnohem delší. Jak ale naše předky napadlo psy domestikovat?
Dalo by se říci, že z počátku bylo toto partnerství pro lidi nevýhodné. Koneckonců jak lidé, tak vlci jsou lovci, a to velmi úspěšní. V podstatě si tedy konkurovali, a zdálo by se, že důvod pro spojenectví zde neexistoval. To však nebyla tak docela pravda. V dávných dobách se vlci i lidé samozřejmě snažili získat potravu, jak jen to šlo. Oba druhy hodovaly na zbytcích kořisti toho druhého, pokud na ně narazili. Je tedy pochopitelné, že se navzájem sledovali.
Vzhledem k tomu, že lidé patřili k nejlepším lovcům zvěře štvaním, je pochopitelné, že se vlci naučili shromažďovat okolo jejich sídel a dojídat zbytky potravy, které lidé nesnědli. To by mohlo představovat pro lidi nebezpečí, avšak toto uspořádání mělo i své výhody. Jednou z nich bylo i to, že vlci varovali ostatní před nebezpečím. A lidé se naučili toto varování znát a podle něj se také řídit. V podstatě tak strážili tábor před jinými, nebezpečnějšími šelmami, které se v té době potulovaly krajinou.
Od toho byl jen krůček k tomu, aby si lidé občas vzali nějaké štěně domů do tábora. Zde samozřejmě sloužilo především jako živá masová konzerva, avšak stále dokázalo varovat, když se něco, ať už člověk či zvíře, blížilo. Jak šel čas, lidé začali objevovat i jiné jejich schopnosti. Začali využívat například ostřejšího vlčího čichu. A také poprvé uplatňovali, byť nevědomky, selektivní křížení. Výsledkem je dnešní nepřeberná paleta psích plemen. Jen však nesmíme zapomenout, že i ten nejroztomilejší a nejmenší pejsek je stále šelmou, která se od svého prapředka liší mnohem méně, než by se na první pohled mohlo zdát.