Já si vzpomínám, když můj otec řekl, že už bychom mohli konečně postavit náš vysněný dům. Vůbec jsem nevěděla, jak tohle otec myslí, protože jako desetiletá holka jsem absolutně nechápala, jak otec myslí, že budeme stavět dům, vždyť my jsme už přece bydleli. My jsme bydleli v malém bytě, tak proč bychom ještě stavěli nějaký dům? Maminka stále dokola opakovala, že nemáme vůbec žádné finance, abychom si postavili nějaký dům. Jenomže otec řekl, že už má dost toho bydlení v malém bytě anebo v garsonce a někde v nájmu, že bude nejlepší, když si vezmeme hypotéku a postavíme si nějaký dům.
Samozřejmě, že já bych také chtěla mít veliký dům a velikou zahradu. Už jako malá holka jsem si vždycky přála na zahradu některá zvířata. Také jsem vždycky na zahradě chtěla mít opravdu veliký bazén, jenomže samozřejmě, že když máte malý byt anebo garsonku, tak samozřejmě nemůžete mít na zahradě bazén anebo někde zahradní nábytek. Jistě jsou někde takové bytovky anebo činžáky, kde je taková veliká společná zahrada, ale pochybuji, že když budete mít činžák a společnou zahradu, že si potom na společnou zahradu dáte nějaký drahý zahradní nábytek anebo bazén. Kdyby vám tam chodilo dalších třeba padesát anebo i více lidí, tak byste asi potom viděli, jak by to vypadalo třeba za týden.
Myslím si, že všechno by bylo takové potrhané a ušmudlané anebo by se vám také třeba něco ztratilo. Ne nic proti sousedům, že by byli zloději, tohle tedy ne. Ale opravdu jsem byla ráda, že potom do dvou let jsme měli postavený opravdu krásný dům. Bylo to na pozemku naší babičky, protože babička tam dříve měla chatu a stáj pro koně, tak jsme to všechno zbořili. Udělali jsme si stavební povolení a otec tam potom se svými kamarády a s firmou postavil opravdu krásný dům. Nakonec to byl dvougenerační dům. Jsem opravdu ráda, že tehdy otci a mojí mamince vyšla opravdu veliká hypotéka, že si mohli dovolit postavit dvougenerační dům.