Událost zvanou Velký třesk máme spojenu se vznikem vesmíru. Již malé děti se učí, že právě takto ten, ve kterém žijeme, vznikl. A veškerá pozorování, která jsme kdy provedli, byť i s pomocí nejmodernějších přístrojů, tuto hypotézu jen potvrzují. Problém je, že naprostá většina laiků má poněkud pomýlenou představu o tom, jak tato událost probíhala.
Většinou si ji přestavujeme jako obrovskou explozi, která vyvrhla do prostoru materiál, ze kterého se postupně staly hvězdy, planety a další vesmírné objekty. Když si toto uvědomíme, není divu, že se na to někteří lidé dívají skepticky – jak může výbuch něco vytvořit? Situace se poněkud změní, když si uvědomíme, že se o výbuch, jak si jej většinou představujeme, nejednalo.
Na začátku byla veškerá hmota vesmíru stlačena do bodu, který byl nepředstavitelně malý, avšak zároveň nepředstavitelně hustý. Tento se zmenšoval a zhušťoval až do bodu, kdy dosáhl určité hranice, nad kterou již nebylo možné jít. A právě v této chvíli začal existovat prostor a čas tak, jak jej známe – nastal nikoliv výbuch, nýbrž skutečně rapidní expanze. Můžeme si to představit, jako když se uvolní velmi stlačený vzduch, ačkoliv ani to není přesné přirovnání.
Vzhledem k uvolněné energii měl vyvržený materiál vysokou teplotu. Tak vysokou, že se ani nedokázaly zformovat atomy. Trvalo velmi dlouho (několik milionů let), než se vesmír rozšířil natolik a teplota klesla dostatečně k tomu, aby bylo možné spojení kvarků v protony a neutrony, a ještě mnohem déle, než se k nim mohly připojit elektrony a vzniknout první atom.
Následné primitivní atomy vodíku a hélia pak vytvářely první mlhoviny, ze kterých vznikaly hvězdy. Ty prožily svůj životní cyklus, a když umíraly, tedy spíše se měnily v bílého trpaslíka či černou díru, vyvrhly kolem sebe další materiál, tentokrát složený ze složitějších atomů. I ty se později kondenzovaly a vytvořily asteroidy, planety a další objekty, které můžeme pozorovat dodnes.